Everything is possible

Rok se s rokem sešel a říčanská výprava již tradičně vyrazila na mistrovství Čech. Tentokrát se tato prestižní soutěž nehrála v Harrachově, ale v blízkém Kořenově. Už při prvním pohledu budil místní hotel Kořínek velký dojem. Krásná oranžovo-zelená fasáda spojená s rozbitým nápisem „hotel“ dodávala malebnému krkonošskému prostředí přímo pohádkovou atmosféru. Poté jsme se nechali již jen unést projevem ředitele turnaje, který zdůrazňoval abychom nevěřili dezinformacím, že herní sál je neprostorný. Pravděpodobně se nechal zmást faktem, že celý sál je obehnán zrcadly, takže při prvním pohledu vypadá dvakrát větší. K dokonalosti již jen stačí dodat, že národní open se do sálu ani nevešel, a tak se hrál v blízkém motorestu.

Po úspěšném absolvování prvního kola nás čekalo seznámení se s naším ubytováním – 4 km vzdálenou chatou Ski Sport. Nadšení z pěkného prostředí rychle vystřídala panika z toho, že nás již první den vyhodí. Na internetu se totiž objevila ne zrovna pozitivní recenze, která odůvodňovala své přísné hodnocení jedné hvězdy špatnou kuchyní, pomalou obsluhou a ubytováním které připomínalo vagóny, ve kterých jela Anna Franková. Pátrání po pisateli usnadňovala právě tato zmínka, která svědčila o sečtělosti autora, což mnohé kandidáty ihned vyřadilo. Soutěž o nejlepší literární znalosti nakonec vyhrál Pája Zemen. Když si ho o metr vyšší majitel chaty zavolal, asi nevěřil svým uším. Náš borec sice slíbil, že recenzi stáhne na druhou stranu ovšem do očí pokáral za špatné služby. Musíme uznat, že i oprávněně.

Večer se poté již tradičně nesl v duchu rozebírání partií a příprav. Ti nejodvážnější se vypravili dokonce hrát městečko Palermo, což byla zkušenost vskutku nevšední. Vrcholem tohoto společenského zážitku bylo, když se osud jmenoval sám vrahem a potutelně zabíjel nevinné občany. Uhodnete schválně, který dobrák přišel na tento kulišácký nápad? 😀

Analýzy byly očistec hlavně s Pájou Zemenem, který se vždy snažil vytěžit z pozice maximum.

Následující den jsme v plném doušku okusili pohostinství hotelu Kořínek. I přes obrovskou kapacitu hracích prostor nebyl po prvních 15 minutách umožněn vstup do sálu nikomu, kromě hráčů. Tudíž jsme se šli přesunout do místní restaurace, která byla narvaná jako taška do Chorvatska. Ani ne po 20 minutách, kdy si nás obsluha (jedna paní z východu, co neuměla pořádně česky) vůbec nevšímala vyšla z kuchyně podezřelá osoba, pouze v trenkách a umazaném tričku. Poté co svým zjevem upoutala pozornost nejen trenérů, ale i rodičů spustila: „Hej vy tam, táhněte do pr****“ Nějak jsme nevěřili svým uším. Vedoucí naší výpravy převzal iniciativu a šel situaci řešit s ředitelem turnaje. Výsledkem bylo to, že restaurace zůstala zavřená a my jsme se raději přesunuli do 300 metrů vzdáleného podniku, kde se k hostům chovali dokonce tak, že je tam i chtějí 😀

Podezřelou osobu jsme ovšem potkávali po celý týden, ukázalo se totiž že se nejedná o nikoho jiného než o místního šéfkuchaře Zdendu. Musíme ocenit snahu nepřekvapit vždy v poledne nějakým unikátním jídlem, které by mohlo narušit zaběhlou rutinu. Každý den bylo tudíž to stejné maso, pouze příloha se některé dny měnila. Jenom jednou byla tato tradice prolomena, a to, když Zdenda přišel do restaurace oknem, přičemž společenská únava z něho byla značně cítit. Napovídal tomu také fakt, že do kuchyně ani netrefil, spíše do ní upadl, poté co se úspěšně prodral restaurací stylem od mantinelu k mantinelu. Svému kulinářskému umění byl ovšem věrný i tak, pochoutka se ovšem podávala se značným zpožděním.

Po přežití obědů následovalo vždy přesunutí zpět na Ski Sport, kde se o nás starali až na první den příkladně. Velká výhoda byla v blízkosti velkého fotbalového hřiště.

Při této hře se velice rychle ukazovalo, kdo má v šachách šanci to někam dotáhnout a kdo je naopak až příliš použitelný pro normální život. Zpětně zde vidím i příčiny neúspěchu Vaška Bartoše, který na rozdíl od předcházejících let nehrál v džínách a kroksech, které často střílel místo balónu.  Naopak Šmolda nezklamal. Hrát fotbal v potápěčském neoprenu je známka silné šachové hry. Většinu utkání rozhodovalo to, ve kterém týmu zrovna hraje pár vyvolených šachistů, kteří zrovna umí koordinovat své pohyby. Jestli tušíte, že jsem nikdy nebyl součástí vítězného týmu, tak máte pravdu.

No a co vlastně šachy? Bohužel se nemůžu vyjádřit ke všem, to přenechám Standovi. Pouze napíšu pár řádků k „mým dětem.“ První mistrovství si užil s námi Martin Le, který měl jistě na víc, než nakonec skončil. Bohužel chyběly zkušenosti a aspoň základní znalosti zahájení. Naopak zkušený matador podobných soutěží David Hampl už šachy tolik nedělá, i přes to si týden náramně užil. Zájem o šachy u něj vzbudilo hlavně nové zahájení – arktická krysa. Tímto zabijáckým otvorenim kosil soupeře hlavně na prestižním lichessu.

Kontroverzi způsobila hra dalšího říčanského borce, Martina Mačoka, který se rozhodl, že po ptačím zahájení z prvního kola již ze zoo nevyjde a zahraje si všechna možná zvířecí zahájení. Hrát draka, ježka či hru čtyř jezdců ale umí každý, tudíž jsme si připravili daleko „větší“ kalibr. Asi nejpovedenější byla partie z třetí kola, kdy Martin dostal prvního nasazeného. Ratingu blížícího se k hranici 2100 se nezalekl a na šachovnici vylezl krab. I přes to, že nakonec partii prohrál, toto zahájení zůstalo v srdci všech našich hráčů.

Přes kraba se dostáváme k hvězdě prvních kol, Vaškovi Bartošovi. Tento již zkušený říčanský hráč procházel turnajem jako nůž máslem, po úvodních čtyřech kolech to vypadalo, že je v kapse nejenom postup, ale i medaile. Dokonce i na rozborech dával pozor, což se značně vyplatilo ve čtvrtém kole, kde dostal Martinova soupeře z přecházejícího utkání, prvního nasazeného Hofmana. Za styl, jakým ho Vašek zničil by se nestyděl ani velekrab japonský.

Vaškův elán se ovšem po této památné partii vytratil a až do konce turnaje hledal svoji ztracenou formu. Nejvíce zamrzelo dvojkolo, kde 0/2 je málokdy optimální výsledek. Celkové 22. místo je sice zklamáním, ale věřím, že hranice nejenom 2000 je na dosah ruky.

Suverénně nejdelší příprav se dostávalo vždy Šmoldovi, který byl často zmatenější než Maďar v kukuřici. Když opomineme fakt, že byl schopný se zeptat co má hrát na všechna možná i nemožná zahájení, které nikdy nikdo neviděl, největšího rozruchu způsobil v momentě, kdy přišel na přípravu pouze v monstrózně velkých trenkách a tričku. Raději jsem se neptal na podrobnosti, jenže Jáchym se velmi rád podělí o každou informaci. Vylezlo z něj, že trenky překvapivě nejsou jeho, ale že si je vypůjčil bez dovolení od svého taťky, který je právě hledá… Až na výjimky hrál ovšem Jáchym velmi hezké šachy a celkové druhé místo je určitě velmi pěkné. Gratuluji!

Nesmíme ale zapomenout na tradičně opomíjenou kategorii Národního openu, kde se pole position snažil obhájil Pavel Kurek. I v tomto turnaji se ovšem našli tací, kteří se opovážili ohrozit sen věčného zapomínače nejenom peněženek. Po lítých bojích, kdy byly nezahrány maty v prvních tazích, nevyužity krásné kombinace a postaveny místo dam střelci chybělo na první místo půl bodu pomocného hodnocení. Nezbývá doufat, že to vyjde příště.

Jako posledního z mé party zmíním Martina Švejka, který vyrazil s námi vyrazil na svoji první akci. Že se jedná o hosta bylo jasné při veškerých fyzických aktivitách, kde na rozdíl od říčanských vypadal, že ví, která bije. Ani šachy mu nebyly cizí. Přípravy nám vycházely skoro do vyhraných pozic, chyběl ale tah na branku a potřebná sebedůvěra. Postup podobně jako Vaškovi unikl pouze o vlásek, škoda.

Zábava na Mistrovství ale nebyla pouze šachového a fotbalového charakteru. Zvláště poslední den sklidil velký úspěch společný táborák a následná cesta odvahy, která vedla přímo do temného lesa, na jejímž konci řádil strašák ve svetru. Ovšem i z dětí šel celkem strach…

Celkově musím konstatovat, že se nám letošní Čechy alespoň po nešachové stránce povedly. Tento fakt jsme si uvědomovali i poslední den, kdy jsme to také pořádně oslavili. Ale to už je jiný příběh…

Držitel nejhoršího vysokoškolského a šachového titulu, Tadeáš Baláček

PS: kompletní výsledky nejenom kategorií naleznete na následujícím odkazu.