Jako vzpomínku na pana Sezemského uvádíme rozhovor z roku 2015 vedený Tomášem Márem.
Nejstarším aktivně hrajícím šachistou v Říčanech je devadesátiletý MIROSLAV SEZEMSKÝ a přesto se za šachovnicí cítí svěže i ve svém úctyhodném věku a jen málokdy prohrává. V probíhající sezoně letos dokonce ani jednou nenašel přemožitele. V sedmi partiích šestkrát remizoval a jednou vyhrál. „Já ty šachy pořád miluji,“ tvrdí nestor druhého největšího klubu v republice.
Jeho šachový příběh začal před 72 lety, když se rozhodl navštívit známou říčanskou restauraci „U Kozlů“. Právě zde se scházeli i členové místního oddílu, o čemž dobře věděl. Šel na jistotu. „Hned jsem se zúčastnil přeboru oddílu,“ chlubí se. „Bylo nás tehdy osm a začali jsme hrát pražský přebor. Jezdili jsme třeba do Kobylis nebo naopak oni k nám,“ doplnil. A o zábavu nebyla nouze. Do Říčan si našla cestu dokonce taková legenda, jakou byl mladý Vlastimil Hort (uznávaný šachový velmistr). I když mu bylo teprve deset, už mezi ostatními vybočoval. Z domácích se mu tehdy postavil pan Šimůnek, ale na budoucího československého mistra hájícího barvy Kladna nestačil. Neunesl to, vztekle rozhodil figurky a odešel. Kdyby tehdy věděl, s kým vlastně hrál. Ještě by se mu uklonil, vzpomíná čerstvý jubilant na památnou partii.
Průkopnické začátky byly také spojeny s náročnějším cestováním. Přeci jen vlaky nejezdily tak často, jak jsme nyní zvyklí a automobilová doprava byla teprve v plenkách. „Jezdili jsme vlakem, museli jsme vyjíždět už třeba ve čtyři hodiny ráno,“ vypráví se zaujetím. A jak to tak bývá, časné vstávání někdy dělalo hráčům problémy. „Jednou jsme tam přijeli a já ve čtvrtém tahu ztratil figuru,“ nezapomněl dodat možné následky.
Důležitá je fyzička a trénink Že se i v pokročilém věku těší vynikající výkonnosti, prý vděčí především dobré fyzické kondici a důslednému tréninku. „Byl jsem aktivním turistou, rád jsem jezdíval na Slovensko. Tam jsem prolezl takřka celé Tatry, či slovenské národní parky. Později, když jsem se oženil, tak jsem dával přednost moři. Nyní chodím plavat, ale už to není ono. Špatně se mi dýchá,“ uvedl. „Také mi hodně za šachovnicí pomáhalo, že jsem měl těžkou práci,“ poukázal na fakt, že býval specialistou na soustružnické automaty.
Aby byl v nejlepší formě, tak před šachovým utkáním nepohrdne ani nějakým povzbuzovadlem. „Jeden čas jsem si ráno dělával silný čaj. Začne to působit hodinu po vypití, myslelo mi to rychleji,“ poznamenává Sezemský. Nyní dává přednost už něčemu jinému. „Teď už
si ho nedávám, raději si dám kafe,“ doplnil. A jak vypadá takový šachový trénink? „Neustále si cvičím paměť. Nikdy jsem nebyl talentovaný, v tomhle to je marný. Ale díky různým cvičením jsem se přeci jen zlepšil,“ pochvaluje si někdejší přeborník oddílu. Důraz klade hlavně na taktiku a jednoduchý propočet. Ve vzorových pozicích tak nejčastěji hledá různé maty třeba na tři tahy nebo taktické fígle, díky nimž posléze vyhrává utkání. Při přípravě využívá i počítač, který mu simuluje soupeře a on zde může zdokonalovat třeba hru v koncové fázi partie. „I když teď oddíl moc nenavštěvuji kvůli zdravotním problémům, tak se šachům denně věnuji,“ podotkl devadesátiletý hráč.
V jednom je však neúspěšný. I když toho má za svou dlouhou kariéru plno odehráno, jednoho nešvaru se nikdy nedokázal zbavit. Před začátkem zápasu bývá vždy nervózní. „To je povaha, to nejde odstranit,“ tvrdí Sezemský. A i přes pokročilejší věk se snaží ještě zlepšit. Uzpůsobil tomu i svou taktiku. Dříve totiž neznal pojem remíza, nyní přeci jen hraje více na jistotu. Cítím pokrok! Je si nestárnoucí šachista vědom vzrůstající formy. V šachách má podle něho rozhodující vliv psychika. „Dokud neprohraji, tak se mi daří. Ale také se mi stalo, že mi soupeři nabízeli šestkrát remízu a já ji pokaždé odmítl. A pak jsem vždy prohrál,“ povzdechl si. V poslední době se ovšem pokusil pohlížet na hru trošku jinak, a jak říká, prozřel. „Najednou jsem to začal úplně jinak chápat? No není to zázrak?“ vysvětluje si svou současnou neporazitelnost.
Co nemá rád, to jsou hlavně porážky. „Když jsem byl mladý a udělal jsem blbý tah, tak jsem zčervenal. Rozbušilo se mi srdíčko a byl jsem na sebe naštvaný,“ přehrával si minulost. Na špatné výsledky se snažil ihned zapomenout, ale přesto mu to šlo těžko. Po partii tak nejraději zůstával U Kozlů, legendární restaurace poblíž nádraží, kde také šachový klub před devadesáti lety vznikl. „Scházeli jsme se tam každý den bez ohledu na počasí. Vždycky jsem tam někoho potkal,“ popisoval období svých začátků. „Nikdy jsem moc netrénoval jako dnes, byl jsem amatér. Stavěli mne zpočátku na třetí místo. Přede mnou nastupoval doktor Zámečník, také ještě žije a pořád si s ním dopisuji,“ dodal.
O svou základnu později vyznavači černé a bílé přišli. „Málo jsme pili,“ vysvětluje Sezemský. „Alkohol a šachy, to nešlo moc dohromady. Dali jsme si jedno, nanejvýš dvě piva a dost. Šachisté toho tam moc neutratili a pak přišel jiný hospodský a nenápadně nás vypudil. Najednou řekl, že nemá místo. Že je to obsazené. Nic moc z nás neměl. Pak jsme hrávali třeba na Růžku,“ zmínil Sezemský něco málo k historii klubu.
Šachy byly pro něj vždycky na prvním místě, a proto měla děvčata u něj vesměs smůlu. „O žádné jsem se nezajímal. Mohl jsem poděkovat šachové hře, že jsem se nevěnoval tancovačce. Teď toho trošku lituji. Jako mladý kluk jsem se měl jít radši pobavit s holkami,“směje se několik desítek let šťastně ženatý hráč Říčan. Když pak ale v šedesátých letech odešla říčanská jednička Polák, nastal problém. Najednou nebylo k dispozici osm hráčů a vše se muselo řešit náborem. „To ovšem neprobíhalo jako teď. Hned nehráli, měli nejdříve přípravu. Přišli o dvě hodiny dříve, začínalo se od základů. Tehdy se v klubu objevila taková jména jako Říha, Čech, Vavřinec,“ připomněl současné členy oddílu.
V nejlepším období hrál dokonce i první desku. Na časy, kdy byl v Říčanech nejlepší, rád vzpomíná. V té době došlo i na reorganizaci soutěží a místní šachový oddíl se na chvíli ocitl mezi sokolskými týmy, kde dominoval a vyhrál i finálové kolo. U toho pan Sezemský chyběl, závěrečné boje zmeškal kvůli práci. „Nikdy jsem si to nevyčítal. Bylo to bezvýznamné. Po té sokolské linii oddíly byly slabé. Pak jsme se vrátili zase zpět a šest až sedm zápasů jsem prohrál, ale v oddílu jsem byl nejlepší. Byli jsme tehdy slabí,“ nepřeceňoval úspěch.
Jak se bojuje, předvedl například posledně ve Vlašimi, kdy strávil za šachovnicí pro laika neskutečných šest hodin. „Na konci jsem měl tři minuty, soupeř také. Měl jsem to vyhrané, ale nakonec jsme se dohodli na remíze,“ vysvětloval. A jaké dává šachový veterán přednost barvě figurek? „Mám rád obojí. Bílý má náskok, ale černý kolem dvanácti tahů vyrovnává hru. Pochopitelně, ale bílý má náskok,“ nevyvrací starou pravdu.